Sebepoškozování u dospívajících – Když teče krev, nebolí duše?
Časopis IN!, Když teče krev, nebolí duše, IN s.r.o, Jablonec nad Nisou 2008/ 10
Perex: Se sebepoškozováním jsem začala, když mi bylo 13 let. Řezala jsem se různými ostrými předměty do zápěstí, protože mi to přinášelo úlevu od trápení. Když jsem cítila tělesnou bolest, přehlušila jsem bolest psychickou. Jakoby krev tekoucí z mého zápěstí odplavovala napětí a přetlak. Pak jsem se ale při pohledu na svoje ruce strašně styděla, a tak jsem jizvy schovávala pod nejrůznější náramky…
Asi jsem povahou dost citlivá, všechno hodně prožívám, někdy možná až moc. Mým největším trápením byla škola. Měla jsem problémy zapojit se mezi ostatní holky a kluky, nevěřila jsem si, bála jsem se zesměšnění a neuměla se bránit. Hodně jsem o sobě pochybovala a neměla se ráda. Nesnášela jsem, jak vypadám, a připadala jsem si odporná. Doma to taky nestálo za nic. Naši se hádali, a když se nehádali, bylo divné ticho. Se sestrou jsme pořád vedly nějaké boje. U nás doma nejsme zvyklí mluvit o tom, co cítíme, a já jsem teda radši svoje názory a pocity spolkla. Měla jsem strach, že by mě stejně nikdo nepochopil. Neumím si představit, že bych šla za mámou a popovídala si s ní o tom, co mě trápí. Když mě někdo naštval, vylila jsem si vztek na sobě. Zavřela jsem se do koupelny a řízla se nebo se fackovala nebo bila do hlavy. Rodiče si mých jizev všimli až po roce. Teď mi je 15 let a rozhodla jsem se s tím něco dělat. Protože vím, že se z toho sama nedostanu, chodím k psychologovi. Hodně mi pomáhají léky. Poradil mi různé fígle, se kterými se to dá zvládnout. Ne, že by se myšlenka na pořezání už neobjevila, ale vím, jak zacházet se svými problémy jinak.Učím se říkat svoje názory a mluvit s druhými o svých pocitech. Dnes už se raději pohádám a pak se mi uleví. Pohodu mi taky přináší sport, chodím běhat a přihlásila jsem se na kickbox. Někdy mi pomáhá čmárat se fixou po ruce nebo si dát na zápěstí gumičku a ve chvílích vnitřního napětí gumičku napnout a pustit. Myslím, že to zvládnu.
Alena, 15 let
Co je to sebepoškozování a proč to člověk dělá?
Sebepoškozování je vědomé, záměrné, často opakované sebezraňování.
Ten, kdo to dělá, nemá v úmyslu zemřít. Zraňuje se, protože mu to přináší úlevu. Typické příznaky a průběh popsala Alena ve svém příběhu.
U koho se sebepoškozování objevuje?
Dospívající, kteří trpí sebepoškozováním, jsou z velké části lidé s tak zvaným nevyváženým vývojem osobnosti, který se projevuje různým způsobem. Takový člověk je výrazně citově nestálý, nálada se u něho často střídá, třeba i v průběhu několika hodin. Emoce bývají silné a on má sklon je spíš potlačovat, zvlášť ty negativní. Může mít hodně záporný vztah k sobě a ke svému tělu. Děvčata třeba říkají, že se nenávidí. Takoví lidé obvykle vnímají svět černobíle. Některé lidi šíleně milují, druhé naopak nenávidí. Přitahují je extrémy, jejich chování může být nevypočitatelné. Mezi vrstevníky mívá takový člověk pocit, že je „jiný“, nerozumí druhým a prožívá pocity velké prázdnoty.
Je ale pravda, že pokud si někdo sám ublíží, ne vždy se musí jednat o nevyvážený osobnostní vývoj. Někdy může být sebepoškození jednorázové a dospívající tím může dát dospělému najevo, že se něco děje, že něco není v pořádku. Pak je potřeba o problému ihned mluvit.
Co může pomoci?
Důležité je najít vhodný ventil citového napětí. Pro někoho to může být pohyb, nějaká výtvarná činnost, hudba, procházka v přírodě, ježdění na koni atp. V každém případě je důležité učit se jinak zacházet se svými pocity, především se vztekem – neobracet ho proti sobě, ale vyjádřit ho! I za cenu toho, že se s druhým třeba pohádám! (Pak se můžu zase udobřit :-)) Učit se otevřeně mluvit o tom, co si myslím a co cítím, je nejlepší způsob, jakým mohu uvolňovat svoje vnitřní napětí.
Důvody, proč přestat:
- Úleva, kterou sebepoškozování přináší, trvá jen chvíli, nemá dlouhodobý účinek a problémy se nevyřeší.
- Po řezných ranách zůstávají ošklivé jizvy.
- Sebepoškozování je návykové. Právě tak jako vzniká návyk na omamné látce, může se stát člověk závislý i na pocitu úlevy, který prožívá při poranění. Sebepoškozování se tedy může stát závislostí, která se vymkne kontrole.
- Velkým rizikem sebepoškozování může být chybné sebezranění, které může skončit smrtí.
Často se lidé ptají, zda příčinou sebepoškozování může být příslušnost k nějakému modernímu životnímu stylu, jako je např. Emo?
Myslím, že se nedá říct, že Emo může být důvodem, proč si někdo ubližuje. Příčinou sebepoškozování je spíš typ osobnosti. To, jak člověk prožívá city, jak s nimi zachází, jaký vztah má sám k sobě, ke světu a jak reaguje ve stresové situaci. Na vývoj osobnosti nemá vliv Emo, ale dědičné vlohy a rodina. Výchovný styl, jakým způsobem se v rodině komunikuje, jak se v ní s emocemi zachází, jaká je míra otevřenosti, jistoty a důvěry ve vztazích.
Emo kultura může být jen jakýsi prostor, v němž mohou nevyrovnaní lidé najít styl, do kterého se můžou promítnout, ztotožnit se s nějakou subkulturou, najít druhé lidi, kteří prožívají sebe a svět podobným způsobem. Emo kultura dává těmto lidem možnost nestydět se za to, co prožívají. Ne nadarmo je název Emo odvozen od slova Emotions – pocity. To má svá rizika. Emo je určitě rizikové pro labilní, slabé jedince, kteří se snadno přizpůsobí a jsou lehce manipulovatelní.
Patnáctiletá „emařka“ Viki říká: „Podstata Ema není v pořezávání se a nošení lebek na tričku. Podstata Ema je v tom, že člověk otevřeně vyjadřuje své emoce, negativní i pozitivní, říká druhým svoji pravdu a své názory. Dnes Emo zkomerčnělo, nabádání k sebepoškozování a nošení lebek na oblečení je už náplava k Emu a ti, co to dělají, jsou pozéři“.
Co je důležité?
Když mám nutkání se poranit (nebo když vidím, že moje kamarádka má tenhle problém), je nutné nezůstat s tím sám/sama. Říci někomu blízkému, s čím zápasím a co se se mnou děje.
Rodiče by v takovéto situaci rozhodně neměli na své dítě křičet nebo jej za sebepoškozování trestat. (Dotyčný se už sám trestá dost!) Dalším krokem by určitě mělo být vyhledání odborníka, který této problematice rozumí. Psychologa, který pomůže formou psychoterapie, nebo psychiatra, v jehož možnostech je předepsat léky, které zmírňují nutkání k sebepoškozování.
PhDr. Bernadeta Bechyňová