Bernadeta Bechyňová, Petra Chudobová
DPK FN Motol, psychoterapeutická praxe a Katedra psychologie FF UK, PK VFN
Psychoterapie orientovaná na tělo (body terapie) se zaměřuje na zlepšení prožívání vlastního těla u pacientů s PPP (Poruchy příjmu potravy). V tomto příspěvku chceme představit „práci s tělem“ u pacientů s PPP, inspirovanou psychoterapeutickým směrem somatické psychoterapie – biosyntézou.
Dívky s mentální anorexií a mentální bulimií vlastně vedou bitvu proti svému ženskému tělu, které je jim největším nepřítelem. Na tělo orientovaná terapie (práce s tělem) se zaměřuje na tělesné prožitky explicitně – ne pouze na verbální rovině. Mezi hlavní terapeutické cíle práce s tělem u pacientek s PPP patří objevování a prožívání tělesných pocitů a impulsů, které se rodí v pacientkách samých, a také schopnost vyjádřit je. Tělo se tak stává nejen zdrojem, ale i jazykem emocí. Tento způsob práce napomáhá pacientkám, aby tělo patřilo opět jim samotným, aby se stalo součástí jejich vlastní identity. Práce s tělem podporuje schopnost vyjadřování pocitů k druhým, a tak napomáhá k zlepšení sociálního kontaktu s okolím, rozvíjí interakci pacientek s druhými. Pro pacientky s mentální anorexií je typické narušené vnímání vlastního těla. Dalším cílem terapie je dát do většího souladu představu o vlastním těle a realitu, napomoci přijetí vlastního těla. Charakteristickou anorektickou hyperaktivitu nahradit za pohyb, který bude opravdu potěšující aktivitou, a také podpořit schopnost relaxace.
1. Biosyntéza – teoretická východiska
Naše práce s pacientkami je inspirovaná psychoterapeutickým směrem somatické psychoterapie – biosyntézou, která zahrnuje tři hlavní terapeutické procesy – uzemnění, centrování a pohlížení do tváře (Boadella, 1993).
Uzemnění (grounding) má vztah s rytmem pohybu a stavem svalového napětí. Uzemnění znamená vitalizaci toku energie směrem po páteři dolů a odtud do „pěti končetin“, tzn. obou paží, obou nohou a hlavy. Terapeut pracuje na uvolnění energie napjatých svalů tím, že přeměňuje napětí do projevitelného pohybu. Pracuje se se širokou paletou poloh těla, z nichž některé mají jistou podobnost se stresovými pozicemi v bioenergetice nebo s asanami v józe. Vše, co má vztah s pohybem, s prožíváním a cítěním svého těla, s nabitím a pohybem energie, pomáhá zvyšování groundingu. Jde o pocit: „Jsem živý, moje energie pulsuje v těle, má volný průchod.“ Opakem je blok (ztuhlá energie, neproudí tam, kam má), například studené ruce u pacientek s mentální anorexií.
Při centrování (centering) se jedná o proces, který napomáhá člověku najít a prohloubit pocit vlastního středu. Práce s dechem je jeden z prostředků, který napomáhá dostat se do kontaktu se svým středem. Dech rovněž pomáhá dostat se do kontaktu s emocemi. Dýchání a emoce jsou v tak vzájemně hlubokém vztahu, že každá emocionální změna je spojena se změnou dechového rytmu. Existují určité vzory dýchání, které jsou spojovány se strachem, hněvem, smutkem, nadějí, radostí, touhou atd. Práce s dechem má často za následek (hlavně u člověka se silnou racionální kontrolou) podporu emocionálního uvolnění nebo v jiném emocionálně labilním člověku emocionální „upevnění“. Práce s nádechem je smysluplná při stavech strachu, bezmoci, slabosti, smutku. Při stavech silného ovládání se, zadržování hněvu a zvýšeného napětí je užitečná práce s výdechem. Často se člověk ocitá ve stavu, kdy je v zájmu rovnováhy třeba, aby po jednom typu práce následoval typ práce opačný.
Facing (pohlížení do tváře) rozvíjí všechny výrazové prostředky, které může člověk používat při kontaktování okolního světa. Vedle pohybového projevu jsou hlavními cestami navazování kontaktu oči a hlas. Facing rozvíjí schopnost člověka vidět a hlasem se vyjadřovat, ale i schopnost vnímat pohledy a hlas druhých, což napomáhá k odstranění event. bloku mezi člověkem a druhými.
Práce s hlasem vychází z poznání, že existuje úzký energetický vztah mezi vydaným tónem a svalovým napětím. Hovoříme o kvalitě hlasu (sounding) jako o rozvoji hlasové rezonance, jako o výrazově silném nástroji. Zlepšení uvolněnosti hlasu se spojuje se zlepšením svalového tónu. Kvalita hlasu podporuje grounding. Práce s hlasem je nejtěsněji spojena s prací s dechem. Všechny uvedené postupy se navzájem prolínají a doplňují.
V biosyntéze se ukázalo užitečné spojovat dotek se čtyřmi tradičními živly – zemí, vodou, ohněm a vzduchem.
Dotek země – zde jsou používány ruce, podobně jako ostatní části těla, jako prvek opory. Snažíme se zprostředkovat zážitek pevnosti. Dokázat, že spolehlivým „základem“ může být nejen země, ale také druhý člověk. U lidí vyznačujících se přílišnou nezávislostí používáme principu opory, abychom jim pomohli věřit více druhým lidem a přijmout od nich péči a pomoc. Snažíme se o to, aby získali důvěru k prvkům opory (záda, nohy, paže). V druhém významu je dotek země zvláště smysluplný u lidí, kteří mají slabé hranice nebo jsou neuzemněni a příliš úzkostní.
Dotek vody – zde se snažíme zprostředkovat zážitek proudění, cirkulace, uvolnění proudu energie. Jde o pohyby typu kmitání, třepání apod. Tento druh doteku napomáhá uvolnění svalů tak, aby svalový tonus byl opět uveden do rovnováhy.
Dotek vzduchu – jde spíše o „nekontaktní“, symbolický druh doteku. Např. foukání nebo jemné „ometení“ dlaněmi části těla po ukončení masáže apod.
Dotek ohně – jeho principem je regulace tepla a teploty těla. Ruce mohou v tomto případě fungovat jako „radiátory“, aby bylo vnitřní teplo převedeno na povrch těla. To může nastat bezprostředně zahřátím chladných oblastí těla, nebo přímo prací na energetickém poli v prostoru nad staženou oblastí těla.
2. Práce s tělem u pacientek s PPP
2.1. Terapeutické cíle
Práce s tělem u pacientek s PPP je zaměřena na čtyři specifické cíle: znovuvytvoření realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla, prožívání radosti z vlastního těla, omezení anorektické hyperaktivity, rozvoj sociálních dovedností (Vandereycken a kol.,1987).
Pro některé pacientky s PPP, které zápasí se svou nemocí řadu let, může být práce s tělem velmi konfrontační. Je důležité poskytnout bezpečný a strukturovaný rámec, ve kterém každý zná pravidla. Postoj terapeuta je sdílný a empatický. Terapeut by se měl zdržet komentáře tělesného schématu pacientek a je potřeba, aby byl opatrný na tělesný kontakt. Vnímání dotyku může být blokováno také kvůli negativní sexuální zkušenosti.
2.1.1. Znovuvytvoření realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla
Hilda Bruchová (1962) jako první popsala fenomén narušeného vnímání vlastního těla u pacientek s mentální anorexií. Pacientka s mentální anorexií vnímá sebe samu jako příliš tlustou i přes svou vyhublost. Její tělo je buď předmětem ohrožení, nebo pasivním, necitlivým břemenem, které musí s sebou neustále vláčet. Tělo je pro ni zároveň špatné i fascinující. Vnímání vnitřních stimulů je zkresleno. Pacientka neví, kolik jídla její tělo potřebuje; nemá již normální pocit hladu, sytosti ani únavy. Zároveň často dochází k popírání nebo potlačování sexuálních pocitů, anebo se pacientky vyhýbají intimním zážitkům. Tvrdohlavě bojují s chutí k jídlu, potěšením a sexuální touhou. Selvini – Palazzoli (in Vandereycken a kol., 1987) popsal popření těla následovně: „Žena trpící mentální anorexií bojuje nejvíce s vlastním tělem, s ženským tělem, které se jí při vyvrcholení její nemoci zdá být trestuhodným, dokonce až odpudivým „předmětem“.“
Podmínkou uzdravení je vytvoření si realistické představy o vlastním těle. Prvním krokem je znovu přijít „do styku“ s vlastním tělem. Cílem této fáze terapie je znovuobjevování a znovuprožívání těla. Tělo musí opět patřit pacientce, být součástí její identity a autonomie. Podstatou léčby je vést pacientky k tomu, aby si uvědomily pocity a impulsy, které se v nich objevují, a své postavení jakožto jedinců, kteří jsou schopni cítit, myslet a jednat za sebe samé. K podpoře realistického vnímání vlastního těla přispívá kromě postupů zaměřující pozornost přímo na tělo také zpětná vazba pomocí videa. Druhým krokem je přijetí těla. Zvláště fázi přibývání na hmotnosti mohou pacientky trpící mentální anorexií prožívat jako pouhé pasivní přibírání, což vyvolává obnovené napětí a strach ze ztloustnutí. Za velkým strachem ze ztloustnutí stojí strach ze ztráty ovládání. Jejich pokusy udržet všechno ve svém životě (fungování na fyzické i duševní úrovni) pod kontrolou ukazují na podstatu jejich problému: paralyzující pocit bezmoci, vtělenou neschopnost žít. Je potřeba, aby si pacientky zvykly na své fyzicky vyspělejší tělo. Prostřednictvím postupů zaměřených přímo na tělo, konfrontace s ostatními členy skupiny a zpětné vazby mohou pacientky pozorovat, jaké možnosti tělo nabízí, a zároveň si všimnout problémů, které pro ně nebo pro ostatní představuje vyšší nebo nižší hmotnost. Toto uvědomění je zásadní, má-li se prolomit popírání jejich nemoci.
2.1.2. Radost z vlastního těla
V rámci terapie se zaměřujeme na to, aby pacientky přehodnotily své tělo jako potenciálně příjemné. Je třeba vést pacientky k tomu, aby se opět byly schopny radovat z fyzických počitků a vyjadřovat své pocity: tělo může být zdrojem i jazykem emocí. Pozitivní fyzické prožitky lze stimulovat, nabídneme-li pacientkám nové možnosti, kdy se pohyb sám o sobě stává skutečně příjemnou aktivitou (např. aktivní formy relaxace, bioenergetická cvičení).
2.1.3. Omezení anorektické hyperaktivity
Charakteristickým znakem mentální anorexie je neustálý neklid nebo nutkání k pohybu. Místo aby využívaly pohyb funkčně jako prostředek relaxace a potěšení, stávají se kořistí jakéhosi neosobního, egodystonního nutkání k pohybu. Cílem je přeměnit anorektickou hyperaktivitu v kontrolovanou formu pohybu, kdy je pacientce umožněno pohybovat se intenzivně pouze do míry určené terapeutem. Toho lze dosáhnout např. zpomalením tempa pohybů a vsouváním tzv. stop-momentů. Postupně může být kontrola terapeuta nahrazována vlastní kontrolou pacientky. Cílem je umožnit pacientce ovládat napětí a uvolnění. To jí dá na oplátku pocit bezpečí a jistoty v jejím těle (Vandereycken a kol., 1987). Užití bioenergetických cvičení a dalších postupů orientovaných na tělo, které níže uvádíme, může pacientky učit, jak vyrovnat anorektickou hyperaktivitu odpočinkem a relaxací.
2.1.4. Rozvinutí sociálních dovedností
Skupinová práce s tělem podporuje u pacientek vyjadřování pocitů (pozitivních i negativních) a impulsů směrem k druhým, empatii, a tím napomáhá ke zlepšení jejich sociálních dovedností.
Závěr:
Přístup, který jsme zde prezentovali, není konečnou odpovědí na tak složitý jev, jakým jsou PPP. U žádné jiné psychofyziologické poruchy se totiž složité vzájemné působení biologických, psychologických i sociokulturních faktorů neprojevuje tak jasně jako při genezi a udržování mentální anorexie a bulimie. Vhodná je léčba založená na multifaktoriálním pojetí této poruchy, kde vedle skupinové práce je neméně důležitá též individuální a rodinná terapie.
Literatura:
- Bruch,H.: Perceptual and conceptual disturbances in anorexia nervosa. Psychological Medicine. 24, 1962, 187-194.
- Vandereycken, W., Depreitere, L., Probst, M. : Body-Oriented Therapy for Anorexia Nervosa Patients. American Journal of Psychotherapy, č. 2, 1987.
- Boadella, D. : Biosyntéza. Středisko psychologických služeb, Brno, 1993
- Hoffmann,R.: Bioenergetická cvičení, Praha Portál, 2003