Období dospívání

Následující text pochází jako záznam z přednášky pro rodiče o krásném a často také velmi náročném období v životě dítěte – dospívání. Přednáška se konala 26.4.2003 ve Vinoři u Prahy, kde se rodiče setkali s dvěma psycholožkami – Bernadetou Bechyňovou a Ilonou Špaňhelovou. Přednáška byla koncipována tak, že odbornou část doplňovaly příklady ze života. Je proto zaznamenána dvojím typem písma.

Jaké toto období je? Co ho charakterizuje?

Dospíváním rozumíme přechodové období od dětství k dospělosti. Dospívající již není dítětem, není ani dospělým, je jakýmsi „polodítětem“. Období dospívání navazuje na předcházející období latence (6-11 let), které představuje čas relativního zklidnění v oblasti emocionality (citové a prožitkové) a ústí v období rané dospělosti, tedy období, kdy je utvořena relativně stabilní osobnostní struktura.
Období latence je dobou učení, kdy je pro dítě důležité „znát, vědět, umět, dělat“. Chlapci se zajímají o to, jak se vyznat ve světě, o hry, o fotbal a vesmírné rakety. Dívky pečují o panenky a hrají si na domečky, skáčou rády přes švihadlo podle daných pravidel nebo si házejí s míčem podle složitého rytmu písniček.
Jestliže je období latence obdobím zklidnění, období puberty je obdobím velmi bouřlivým. Podle J.Langmeiera začíná období dospívaní přibližně ve 12-ti letech a končí dosažením dospělosti ve 20-ti letech. Celé období dospívání v sobě zahrnuje období pubescence (12-15 let), tj. fázi prepuberty, a fázi puberty a adolescence (15-20 let).
Období dospívání s sebou nese množství změn a úkolů, s kterými se mladý člověk musí vypořádat. Tyto změny se dějí v oblasti tělesné, psychické asociální a navzájem se ovlivňují.
Puberta označuje především tělesné změny sexuálního zrání. Adolescence, kdy sexuální zrání pochopitelně pokračuje, je dobou především psychosociální proměny (mění se osobnost dospívajícího i jeho sociální pozice).

Myslím, že ti, kteří mají dítě v pubertě, dobře tyto tělesné i psychické změny znají. Jsou to změny přirozené a zároveň s nimi můžeme mnohdy našim dětem pomoct (samozřejmě pokud to přijmou). Tato pomoc může být velmi různá. Někdy stačí dítěti říct, jak jsme toto období prožívali my sami, jaké náročné a možná i úsměvné chvíle jsme si zažili. Snažme se mít pro dítě čas na jeho vyprávění, na jeho prožívání jednotlivých událostí. (Například v situaci, kdy matka nemá přirozenou potřebu malovat se, moderně se oblékat nebo sledovat nejnovější písničky, ale její dcera všechny tyto zájmy má, je dobré, když i přes tyto rozdíly matka dceru vyslechne, snaží se ji pochopit a možná i naslouchat moderní hudbě, zkrátka zajímat se o dceřin svět. Tak si máma neuzavře cestu ke své dceři.)

Sigmund Freud nazval období dospívání genitálním stadiem, kdy dochází k novému oživení sexuálního pudu na jiné úrovni než dříve. Erik Erikson – na rozdíl od Freuda – považuje za důležitější psychosociální aspekt tohoto období, a to především osamostatnění dospívajícího od rodiny, hledání vlastní identity a své pozice ve společnosti. Sexuální složka je pro něj pouze jednou, byť významnou, součástí identity.

Toto “ osamostatnění“ všichni dobře známe. Děti mají koníčky, kamarády, party. Ve své rodině by ale vždycky měly mít jistotu a pocit pevného zázemí, kam se budou a mohou rády vracet. Je pak spíše na rodičích, aby hledali čas, kdy mohou být s dítětem a hovořit s ním.

Období dospívání můžeme nazvat „psychosociálním moratoriem“, tedy jakýmsi vývojovým provizoriem vyjadřujícím skutečnost, že dospívající hledá prozatímní způsob existence. Mnoha adolescentům se zdá dospělost málo přitažlivá, příliš náročná, protože je spojená se zodpovědností a omezením, a proto ji chtějí „odložit“. Mluvíme o odkládání přijetí definitivní varianty. Je přirozené, že dospívající experimentuje s různými rolemi, hranicemi, je pro něj lákavé poznávat nové možnosti.

Proměny v období dospívání, jak už jsme řekli, se dějí v oblasti tělesné, psychické a sociální.

1. Tělesná proměna a její subjektivní význam:

„Přál bych si, abych nebyl nejmenší ze všech kluků, to je pak člověk automaticky za blbce.“
(15 let, Honza)

Pro pubertu je příznačné tělesné dospívání, tzn. růst postavy, změna proporcí těla (objevují se sekundární pohlavní znaky, nastupuje menstruace u dívek, u chlapců první emise semene), adolescence je pak z biologického hlediska charakterizována dosažením plné reprodukční zralosti. Tělesné dospívání představuje pro dospívajícího významnou změnu a může pro něj znamenat na úrovni subjektivního prožívání zátěž.

U některých dospívajících se stane, že např. rychle a jakoby najednou dospějí tělesně, ale psychicky na to ještě nejsou připraveni. Pro rodiče by to mělo znamenat, že si z jejich fyzické proměny nebudou dělat legraci, a když už ano, pak jen zřídka a citlivě, podle způsobu komunikace, na kterou jsou se svým dítětem zvyklí. Ale i tato komunikace se může v období puberty změnit. Najednou se nám dítě může zdát víc citlivé, víc podrážděné. Doporučuji neříkat s posměchem nebo rádoby v žertu: „no, tobě roste nějaké strniště“ nebo „tys teda přibrala.“, když vidíme, že to naše děti popuzuje, rozčiluje.

Změna těla může vést ke ztrátě sebejistoty. Tělesná proměna může mít pro dítě subjektivně různý význam. Změna dětského těla je totiž doprovázena i změnou chování okolních lidí. Dospělí, ale i vrstevníci mohou na „nové“ tělo dospívajícího reagovat různým způsobem. Reakce okolí významnou mírou ovlivňuje, zda je změna subjektivně vnímána jako ta, na niž může být dospívající člověk pyšný, nebo změna, za kterou se má stydět. Jakým způsobem prožívá dospívající své tělo, je součástí jeho identity. Jestliže jsou reakce z okolí na tělesnou změnu spíše negativní, zhoršuje se pak i sebevědomí dospívajícího.
V dospívání je normální zaujetí vlastním vzhledem. Často se setkáváme s tím, že dospívající zkoumá v hojné míře své tělo – zkoumá s velkým zaujetím asymetrie svého obličeje, tvar nosu, barvu očí, dívky sledují velikost prsů, stehen. Lze mluvit o tzv. narcistním zaměření.

Určitě to znáte, jak vaše dítě stojí dlouhý čas před zrcadlem, prohlíží se, zkoumá, kolik má pih, kterou barvu trika si má vzít na sebe. Markantnější je to u dívek, ale určitě jste se s tím setkali i u chlapců. Je to zcela přirozené a normální. A nebojme se, ono se časem toto zahledění do sebe aspoň částečně zmírní, nebo je přejde úplně.

Je to období velmi citlivé na případné poznámky ze strany dospělých autorit. Taková poznámka o přibraných kilech může vést k velkému znejistění, dospívající si přestává věřit a v krajnějším případě může být stimulem pro patologické odmítání jídla, ústící v mentální anorexii, poruchu, která se v dnešní době v dospívání objevuje velmi často.

Někdy v období dospívání dochází k nerovnoměrnému vývoji, kdy je rozdíl mezi tělesným a psychickým dozráváním. Mluvíme o předčasném tělesném vyspívání. Představme si dívku, která začala v devíti letech menstruovat, a jaký dopad může mít toto předčasné tělesné zrání v sociálním kontextu její každodenní, třeba školní reality. Vzpomínám si na příběh devítileté Martiny, které se spolužačky v šatně při převlékání na hodiny TV smály, že je nějaká „divná“.

Důležitá je otevřená atmosféra v rodině.
Velmi důležité je mít v rodině otevřenou atmosféru, v níž je možné o mnoha věcech mluvit a rozebírat je s dětmi ještě před tím, než k nim dojde. Vím, že máme děti různé. Některé jsou příliš otevřené a mluví o všem a pořád. Některé jsou uzavřenější – nebo alespoň v této oblasti – a stydí se o těchto věcech mluvit. Pak můžeme znovu použít vlastní příklad, který jsem už zmiňovala, a začít vyprávět o svojí zkušenosti, jak jsme my sami danou věc prožívali, když jsme byli ve věku dítěte. Např. jaké to bylo pro mě, když jsem dostala první menstruaci. A přitom nedat ani náznakem najevo, že chci z dítěte něco „tahat“. Pokud bude chtít, zeptá se.

Dospívání je období rozvoje sexuální identity, tzn. vědomí „jsem muž“ – „jsem žena“. Komplikovaný vývoj v oblasti sexuální identity představuje např. lesbický vývoj, homosexualita či transexualismus, kdy třeba dívka nepřijme svoji ženskou identitu a přeje si změnu svého pohlaví.
Rozvíjí se sexualita mladého člověka. Mluvíme-li o sexualitě, mluvíme o vztahu ke svému tělu, o tom, zda své tělo opravdu přijímám, zda jej mám rád, jak s ním zacházím. Mluvíme o tělesnosti. Tělo je součástí naší identity.

Co ovlivňuje vývoj sexuální identity a rozvoj sexuality dítěte?
To, jaký vztah ke svému tělu, tělesnosti, vlastní sexualitě budou mít rodiče dítěte. Jak budou rodiče ke svému tělu přistupovat, tzn. zda je budou odmítat nebo přijímat, jak se o těchto věcech bude doma mluvit – jestli bude otevřený prostor ke komunikaci na toto téma, nebo se bude vše, co se týče těla, tabuizovat.

Asi si všichni vzpomínáme, jak jsme vnímali tento fakt ve své vlastní rodině, když jsme byli sami dětmi. Zda jsme viděli nebo neviděli naše rodiče objímat se nebo si dát pusu. Co to pro nás znamenalo. Příklad naprosto přirozených projevů lásky mezi rodiči může dítěti pomoct i k naprosto přirozenému přijímání vlastního těla.

Důležitý je dostatek tělesného kontaktu ze strany rodičů. Neměli bychom šetřit tělesnou blízkostí, mazlením, je důležité pofoukat odřené koleno nebo masírovat tělíčko malého dítěte. V pubertě už to totiž nedoženeme. V období puberty je důležité nejprve zjistit, zda dospívající o tělesné projevy blízkosti vůbec stojí, a pokud ne, je velmi důležité respektovat to.

Může se stát, že např. doma vám i dítě v 15 letech dá vždycky pusu, když se loučí a jde třeba do školy. Kdybyste mu ale chtěli dát pusu před spolužáky vy, když odjíždí třeba na lyžařský zájezd, běda! Jeho postoj je naprosto normální a je zapotřebí ho respektovat. Nic to nemění na lásce mezi pubescentem a rodičem ani ji neumenšuje.

Dítě by mělo znát tělo své matky, svého otce. Zdravému vývoji sexuality rozhodně nepomůže, když se rodiče budou doma úzkostlivě zavírat před dítětem v koupelně, aby je náhodou nezahlédlo ve spodním prádle.

Dítě často vidí např. kojit matku svého mladšího sourozence. Mělo by vnímat toto tělo matky velmi přirozeně a normálně. Na druhé straně by se mělo naučit právě v rodinném prostředí velmi dobře oddělovat, co si může dovolit v domácím, bezpečném prostředí a co nechce dělat v prostředí cizím. Mělo by poznat rozdíl a hranice ve světě „domácím“ a ve světě „cizím“.

Jaká je role matky a role otce v rámci utváření sexuální identity u dítěte?
Například dcera od matky potřebuje podporu v rozvoji ženské role. Matka dceři příliš nepomůže, když sama rezignuje na svou vlastní ženskou roli, protože za těchto okolností nebude pro dceru přijatelným vzorem. Mluvíme zde o tzv. identifikačním vzoru. Znamená to, aby dcera viděla, že matka je ráda ženou. Význam otce je nezastupitelný – je pro dceru modelem mužské role, mužského světa. Je důležité, aby se naplnila potřeba dcery být otcem přijata a respektována taková, jaká je, protože tím bude v konečném důsledku potvrzena její ženská role. Tatínkové by se neměli bát dávat najevo své city i určitou něžnost, reagovat na dospívající dívku, z které se rodí žena, ve smyslu např. „vidím, jak ti to sluší“.

2. Proměna na úrovni prožívání a myšlení:

„Já brečím často a někdy ani nevím proč. Naposledy jsem brečela, když jsme se pohádali s bráchou.Kolikrát se mi chce brečet i nad knížkou, ale snažím se to potlačit.“
(14 let, Zuzka)

O období pubescence mluvíme jako o období „vulkanismu“, kdy každá tendence má vyšší temperaturu než v dětství i v dospělosti.

Co je typické pro toto období na úrovni prožívání?
Větší emoční labilita, tendence reagovat přecitlivěle i na běžné podněty, vztahovačnost, zranitelnost, křehká sebeúcta, větší impulsivita, podrážděnost. Pubescent přechází nečekaně do útoku a pak se opět stahuje zpět. Zvyšuje se uzavřenost mladého člověka, stává se více introvertovaným, tedy nemá chuť projevovat city navenek. Děvčata v tomto období často píší deník, učí se tak vlastně pojmenovávat pocity, zachycují tímto způsobem jejich výjimečnost. Častou obrannou reakcí je únik do fantazie, který umožňuje odpoutání se od reality a alespoň na symbolické fantazijní úrovni zvládnout nejrůznější, třeba těžké situace. Vzpomínám na jednu třináctiletou dívku, která žila v obtížné rodinné situaci a která si chodila povídat se svými stromy nedaleko domu. Sedávala v korunách stromoví, kde byla lesní princeznou a měla tam spoustu skřítků, s kterými si chodila povídat a radit se.

V tomto období se též projevuje velká kritičnost, dospívající rádi srovnávají realitu s vyhlašovanými ideály. Častá je radikalita a nechuť ke kompromisům. Je potřeba, aby dospělí měli pro tento radikalismus pochopení, protože mnohdy je tato radikalita a nechuť dělat kompromisy obranou proti nejasnosti a pramení v podstatě z nejistoty.

Dospívání je fází hledání a rozvoje identity.
Různí psychologové různých terapeutických směrů se shodují v tom, že silnou potřebou každého člověka je mít svou vlastní identitu, tedy uvědomění si sebe samého. Dospívající usiluje o rozvoj své identity, která by byla individuálně specifická, odlišovala jej od ostatních lidí a potvrzovala jej jako samostatnou bytost. Proces rozvoje vlastní identity nazýváme individuací. Proces individuacezačíná v dospívání a pokračuje v dospělosti.

Hledání a rozvoj identity dospívajícího představuje vedle sexuální identity, o které jsme již hovořili, odpovědi na řadu základních existenciálních otázek. Jsou to např.otázky typu: kým jsem a jaký jsem, kam patřím a kam směřuji, jaké hodnoty jsou v mém životě nejvýznamnější. Znamená to poznat své možnostia meze, přijmout svoji jedinečnost i s některými omezeními. Sebepoznání je tedy důležitým vývojovým aspektem každého mladého člověka a pokračuje pak dále v dospělosti. Mluvíme zde o schopnosti introspekce, schopnosti přemýšlet o sobě, která se vyvíjí právě v období dospívání.

Důležitým a velmi častým projevem hledání sebe sama je experimentování. Toto experimentování má množství nejrůznějších podob, které se mnohdy nemusejí shodovat s představami dospělého. V každém případě je experimentování důležitou a normální součástí vývojového procesu dospívajícího, kdy mladý člověk testuje na vlastní kůži své možnosti a hranice. Dívky a chlapci cvičí před zrcadlem různé obličeje, mohou střídat zájmy, experimentují s oblečením, účesy, stylem chování, hudbou, rychlostí, někdy až nepochopitelně riskují /adrenalinové sporty aj./. Riskováním tak testují hranice svých možností. Pochopitelně poněkud komplikovanější otázka, byť velmi častá, nastává v případě experimentování s drogou.