Dospívání – pokračování

Pokračování přednášky o dospívání, která se konala ve Vinoři dne 26.4.2003.

Jaké vývojové změny mladý člověk ještě v dospívání prožívá?

3. Proměna v sociální oblasti – rodí se jiný svět.

„Nejvíc mi vadí, že chce moje máma všechno vědět, často mě vyslýchá, na co myslím a proč mám špatnou náladu.“ / 16 let, Lucie /.

Proměny v sociální oblasti představují především proměnu vztahu s rodiči a utváření nových vztahů s vrstevníky obojího pohlaví.

Jedním z hlavních vývojových úkolů dospívání je odpoutávání se odrodičů, uvolnění z přílišné závislosti na nich. Na druhé straně mladý člověk navazuje významnější vztahy s vrstevníky obojího pohlaví – dochází k separačnímu procesu. Separační proces neznamená zrušení citové vazby dospívajícího k rodičům, ale její proměnu. Pozitivní vztah k rodičům by měl být uchován, ale na jiné úrovni. Velmi důležitá je v tomto období akceptace osamostatnění dospívajícího ze strany rodičů.

Tato fáze procesu může být pro rodiče velmi náročná. Může se jim někdy zdát, jako by je děti už nepotřebovaly. Někteří rodiče byli dřív zvyklí, že s nimi dítě víc komunikovalo, radilo se o různých věcech, a teď najednou nemá čas – rodič si může připadat zbytečný. Dítě ale potřebuje rodiče stále, jen možná trochu jinak a jindy. Je to situace v mnoha případech náročnější na čas a vyžaduje i trpělivost. Dítě totiž přichází domů později, a tak si pro ně musí matka nebo otec najít čas jindy nebo zkrátka přizpůsobit svůj čas dítěti. Na čas strávený společně s dětmi by rodiče neměli nikdy zapomínat, protože dítě často potřebuje právě v tomto období korigovat své názory, porovnávat je s názory rodičů, někdy i „zkoušet“ rodiče, jak by se zachovali v určité situaci.

Separační proces bývá doprovázen dočasnou devalvací autority a kritikou rodičů, otevřeným protestem, odmítáním rodičovských hodnot a norem. Je ale důležité mít na mysli, že separační proces neznamená úplné odmítnutí rodičovských hodnot. Jde pouze o změnu postoje k těmto hodnotám, dospívající potřebuje najít jejich vlastní smysl.

Často může rodič v tomto období slyšet: „… ale mami, prosím tě, co si myslíš.., no, to je úplná blbost.., no, to snad nemyslíš vážně!?“ Děti nás rodiče často kritizují za sebemenší „blbosti“. Někdy se třeba dcera dívá na matku i pohrdavým pohledem: „Co to má zase na sobě?!“. Pokud je to možné, nezoufejme a nerozčilujme se!!! Zkuste si vzpomenout sami na sebe a na svoje reakce vůči rodičům v tomto období. Možná zjistíte, že jste se chovali podobně nebo měli na věci podobné názory.
Navíc, leckdy mohou mít děti ve svých úsudcích i pravdu. Matka se třeba může podívat na sebe kritickým pohledem do zrcadla a zjistit, že má její dcera v něčem pravdu – možná by si měla koupit novou sukni a tu, ve které chodí už pět let, vyřadit ze svého šatníku.
Kritika ze strany dítěte je svým způsobem „zdravá“. Dítě se vlastně učí zvažovat danou věc, mít na ni svůj názor a umět jej vyjádřit. Měli bychom mu dát prostor i na vyjádření kritiky. Dítě by se totiž mělo v tomto období učit správně kritizovat. Mělo by si osvojit způsob kritiky, jež nikdy není namířená proti člověku, ale jen vůči věci nebo skutečnosti, kterou ten druhý udělal. Tak, aby kritika znamenala vyslovení pocitu, který ve mně vyprovokovalo chování nebo reakce druhého, a ne přímé osočování druhého člověka. (Zkuste například, jestli vnímáte v těchto dvou větách nějaký rozdíl: „Ty jsi úplně praštěná, zase jsi mě naštvala!“ nebo „Teď jsem hrozně naštvaná, nech mě prosím chvilku, pak o tom budeme mluvit.“)

Značný význam má pro dítě možnost polemiky s rodiči. V polemice hledá dospívající informaci, potřebuje si najít sám odpovědi na své otázky a polemika je jedním ze způsobů jejich hledání. Důležitý je aktivní způsob hledání, ne být jen pasivním poučovaným objektem.

Proto bychom měli nechat naše dítě, aby mohlo do takové polemiky vstoupit právě v domácím prostředí. Měli bychom mu dát prostor, aby mohlo říct, co si myslí, neměli bychom mu skákat do řeči s našimi vyhraněnými názory na věc. Takto ho budeme příkladem učit, aby i ono samo naslouchalo, když mu někdo něco říká a aby se učilo přijímat názory druhého.

Vzpoura v období dospívání je normální stadium a má svůj vývojový smysl. Usnadňuje vymanění se z dětinské závislosti a napomáhá pozdějšímu vytvoření nového zralejšího citového vztahu k rodičům. Je zkouškou vlastních sil – pro dospívajícího i pro rodiče.

Kde byly dosavadní vztahy mezi dítětem a rodičem silné, vřelé, bezpečné, kde byl ze strany rodiče dostatečný prostor pro vzájemnou diskusi a kde bylodostatek respektu vůči dítěti,tam má i bouřlivá puberta dobrou prognózu. A naopak čím více striktnosti a nedostatku v nich bylo, tím více se zvyšuje pravděpodobnost, že dospívající bude vzdorovat, bude v naprosté opozici vůči rodičům.

Jaké mohou být podoby nezvládnutého separačního procesu?
Je to například naprosté zpřetrhání vztahů s rodiči, nepřátelská vazba mezi rodiči a jejich dětmi, nebo přetrvávání v infantilní roli. Přetrvávat v dětské infantilní roli vypadá tak, že dospívající je zakřiklý, nedovolí si postavit se rodičům a jednat s nimi otevřeně, nevystupuje sebevědomě ani vůči jiným autoritám, vývojově couvne do pozice mladšího dítěte. Vzpoura v něm ale doutná třeba deset nebo patnáct let a pak se projeví podivným způsobem – odnese to někdo jiný, třeba tchýně nebo manžel.

V životě pak mohou nastat různé rodinné konstelace, které mohou ztěžovat separační proces dospívajícího, zkrátka nastanou potíže v procesu osamostatňování se. Někdy to bývá u rodin, kde rodinní příslušníci spolu příliš nekomunikují, chybí zde přímé vyjadřování emocí a konfliktů. Potíže mohou nastat i v rodinách, kde rodiče nadměrně ochraňují své dítě, často neúměrně jeho věku. Vzpomínám na jednu maminku, která chodila ke škole pro svého čtrnáctiletého syna, aby se mu něco nestalo.

Problémy mohou nastat také u přehnaně autoritativních rodin, kde není téměř žádný nebo minimální prostor pro vyjádření dítěte. Separační proces může být ztížen i tehdy, když rodiče nadměrně promítají své potřeby do potřeb dítěte. Máme na mysli situaci, kdy rodiče „tlačí dítě do obrazu svého“, kdy například otec, který nerealizoval svoji potřebu umět hrát výborně na housle, bude nutit syna do pravidelného cvičení apod. Separační proces může být ztížen pochopitelně v rodinách, kde dochází dlouhodobě k traumatizujícím konfliktům a hádkám, u rodin, kde jsou rodiče chronicky somaticky nemocní, jsou alkoholici nebo trpí depresí.

Problém může nastat též tam, kde v rodině chybí otec. Nejde zde jen o absenci otce jako reálné postavy, ale o absenci funkce, která v rodině znamená jistotu a stabilitu a která také podmiňuje hladší separační proces dospívajícího. Pokud chybí otcovská postava, může dojít k přetrvávání dyadické vazby s matkou,kteráztěžuje separační proces. Dyadická vazba představuje silnou závislost matky na dítěti a dítěte na matce, jakési vzájemné symbiotické fungování, které pak znesnadňuje dospívajícímu nalézt svou vlastní identitu.

Rodiče by měli vítat každý samostatný projev dospívajícího, nebránit mu při „odletech z hnízda“ a mít vždy připravenou náruč pro jeho návrat zpět, vážně s ním diskutovat, brát ho vážně, respektovat. Více se ho snažit pochopit než mu radit.Nejsilnějším výchovným prostředkem je vlastní život dospělého a vzájemný vztah rodičů, který dítě vnímá. Člověk vychovává více, když žije, než když radí. Protože rady, zvláště v období dospívání, nejsou velmi často funkční – někdy jsou přímo kontraproduktivní, tlačící dospívajícího do odporu.

Rády bychom na tomto místě zmínily velký význam rozvoje koníčků u matek, protože právě v období dospívání, kdy se děti pomalu ale jistě začínají vzdalovat z rodinného hnízda, se mohou u matek objevit pocity prázdna, marnosti, smutku, pocit, že „už mě nikdo nepotřebuje“. Není dobré se zcela „sebeobětovat dětem“.

Rozvíjení koníčků a zájem matky o sebe sama je velmi důležité i pro to, aby dítě vidělo, že i ono samo se v budoucnu nemá sebeobětovat, až bude samo rodičem. Převážně je to však důležité pro matku. V období, kdy už děti „vyletí z hnízda“, se rodič – a častěji jsou to matky – najednou cítí jakoby ztracený. Buď se uzavře, izoluje od ostatních a je sám, nebo začne dělat různé věci pro to, aby se dítě vrátilo, víc si jej znovu všímalo, což může být psychicky nezdravé i pro dítě.

Další proměna v sociální oblasti, jak jsme již zmínily, představuje navazování nových vztahů s vrstevníky. Svět ohraničuje skupina blízkých vrstevníků, s kterými dospívající tráví hodiny a hodiny. Není to ještě reálný svět, ale uprostřed tohoto světa se rodí ideový obraz reálného světa.

Období dospívání je doba, kdy dívky a chlapci vytvářejí užší emoční vztah k důvěrnému příteli, přítelkyni. Pro toto období je charakteristické svěřování, sdílení pocitů a zážitků s vrstevníky. Objevuje se silná touha po vztahu s druhým pohlavím, která je v tomto období, zvláště v pozdější fázi dospívaní, zcela normální a přirozená.

V procesu rozvoje identity hraje roli přechodné stadium tzv. skupinové identity, která představuje podporu nejisté individuální identity. Znamená ztotožnění se s nějakou skupinou, čímž se mladý člověk vlastně definuje. Adolescentní identitu mnohdy spoluvytváří přijetí specifické subkultury, tj.snahy o odlišení se jak od dětí, tak od dospělých. Může tím být např. rocková hudba, „skejťáci“, tvorba graffiti, společenství věřících apod.. V adolescenci nabývají velkého významu existenciální otázky, jako je hledání smyslu života, hledání trvalých hodnot, potřeba přesahu vlastního života.

Nyní shrneme vývojové úkoly období dospívání:

• akceptace tělesných změn,
• formace psychosexuální identity
• vývoj dospělé sexuality
• odpoutání se od primární rodiny
• osvojení nových vztahů k vrstevníkům obojího pohlaví
• pracovní kompetence, nalezení schopnosti spolupracovat s druhými lidmi
• přijmout určité normy a ideály.

Pokud se tyto vývojové úkoly nenaplní v období dospívání, je velmi pravděpodobné, že se s nimi bude člověk potýkat ve své dospělosti.

Závěrem bychom se s Vámi chtěly rozloučit citátem Anny Freud: „Považuji u adolescenta za normální, když se i poměrně dlouho chová proměnlivým a nevypočitatelným způsobem, když se svými impulsy zápasí a zase je přijímá, když se jich úspěšně vystříhá a zase jim podlehne, když miluje své rodiče a nenávidí je, když se proti nim vzpouzí a je na nich závislý, když se snaží napodobovat druhé a identifikovat se s nimi a přitom neustále hledá svoji identitu, když je stále idealističtější, umělečtější, štědřejší a nesobečtější než kdykoliv později v životě, ale když je zároveň i opakem: na sebe zaměřeným, egoistickým, vypočítavým. Takovéto přechody mezi krajními extrémy by byly v každém jiném věku považované za vysoce abnormální. V tomto věku však nemusejí znamenat nic víc než to, že o něco déle trvá, nežli se vytvoří dospělá struktura osobnosti, že Já dotyčného jedince zatím experimentuje a nespěchá, aby si předčasně neuzavřelo své možnosti.“

Bernadeta Bechyňová a Ilona Španhelová